Memoriál Vráti Kdýra - 4. ročník 2007
Sešel se den se dnem, další rok je za námi. Stojím na nádraží ve Stříbře, v ruce držím cedulku s nápisem „Užít“ a přijdu si malinko divně. Možná proto, že vedle mě „stojí“ cedulka „Prožít“ a z druhé strany „Přežít“. Je těsně před vypuknutím dalšího ročníku memoriálu Vráti Kdýra a všichni jsme malinko nervózní. Do stanice přijíždí vlak s účastníky a nám nezbývá než rozbalit transparent. „Takže dobrý večer….“
Když vidím to množství lidiček s batohy, kteří se scházejí před námi, marně přemýšlím, co je přivedlo k tomu přijet sem a zkusit si, jak asi vypadá „hardcore“ v našem podání. Dnešní noc nebude krátká… Nikdo ještě netuší, jak dlouhá bude. Nejspíš ani Hejky, který ze svého provizorního pódia vysvětluje pravidla noční hry. Tma by se dala krájet, takže se jednotlivé skupinky od sebe budou odlišovat svítícími náramky. To, že bílý náramek po zlomení svítí modře, stejně jako ten oranžový, se ukáže jen jako malá zkouška inteligence našich účastníků.
Mají můj obdiv. Já jsem se v pravidlech nezorientovala ani po týdnech příprav a oni se bez problémů pouštějí do první etapy hry, ve které je účelem sbírat suroviny na stavbu vesnic a cest. Protože jsme se jako mávnutím kouzelného proutku přenesli do středověku, je možné suroviny za „výhodné“ ceny směnit u Žida nebo ho požádat o pomoc ve formě historické otázky.
3 století uběhli tak rychle jako pár hodin a je čas začít stavět město. Dějiny nečekajíJ Objevila se nová surovina, stříbro, a účastníci neúnavně a s elánem shánějí vše, co je potřeba ke stavbě města. Někdo staví, někdo pálí a staletí utíkají. Mor si nevybírá. Nezbývá než nechat město městem a zachránit se na svaté půdě kláštera.
Jen těžko chápu, jak se dá tak rychle zdolat daná vzdálenost, ale vypadá to, že jsem jediná, kdo usíná už i za chůze. Bublanina a teplý čaj je milou odměnou a účastníci jsou ochotni se s úsměvem na tváři vrátit do Stříbra. Dokonce se najdou i tací, kteří se po hlavě vrhají do další bláznoviny. Jak dostali pivní sudy dolů ze stromu a dopravili do tělocvičny, netuším, už jsem spala. Má energie má své hranice.
Všechna rána jsou těžká, i když jsou ve 4 odpoledne. Nevím, co motivovalo ke vstáváni ostatní, ale mě kručící žaludek a děsná chuť na guláš, který na nás čekal. Ty méně materialistické možná vyhlídka na super večer plný kulturních zážitků. Výsledek překonal očekávání. Nebudu hodnotit kvality vystupujících skupin, protože by mi na to nestačila hodnotící škála. Produkce se pohybovala od nečekaného přes nepřekonatelné po neuvěřitelné. Čuk a Gek s.r.o navodili atmosféru, HroBeSo roztančili tělocvičnu a No Exit zvedli ze žíněnek i poslední sedící. Taneční kreace jednotlivých zúčastněných byli nevídané, ještěže se vše dalo zapíjet kofolou. Rychlé či pomalé usínání za zvuků kytar završilo tento, snad pro všechny, skvělý den.
Nedělní dopoledne bylo třešničkou na dortu. Počasí připomínalo začátek léta. Každý jsme si popsali přivezený kámen svým jménem. Na nějaké šutry by se vešlo i se životopisem, uměleckým kreacím se však meze nekladou. Naším cílem byla mohutná skála, tyčící se nad údolím potoka. Vzniklá mohyla se stala pomníkem tohoto víkendu a zároveň základním kamenem toho dalšího. Do té doby si užívejte, prožívejte a přežijte. Takže dobrý večer…..
